Velkej čáp zase vyhrál

Sparťané budou mít o čem přemýšlet. Jablonec je přehrál, i když mu chyběli čtyři hráči z obvyklé základní sestavy (Zábojník, Špit, Pavlík, Kovařík). Svému soupeři dávali Severočeši sedmdesát pět minut lekci z kombinačního fotbalu a velké bojovnosti k tomu. Až je mi záhadou, proč podobně, jako proti Spartě, nehraje Jan Vošahlík i v jiných utkáních. Podal výborný výkon, nebál se jít jeden na jednoho, vystřelit, byl pro defenzívu letenských velmi nebezpečný. To ale platilo i pro Lafatu, byť sám neskóroval, respektive druhý gól byl připsán Vošahlíkovi. Velký kus práce udělal i Jarolím, tohle bylo trio, které pořádně motalo hlavy obránců Sparty.

Apropos, druhý gól. Jednoznačně neměl platit. Vošahlík sestřelil na brankové čáře Pamiče, tudíž se mělo kopat od Blažkovy branky. O téhle situaci se bude ještě dlouho mluvit. Na druhé straně předcházel gólové akci souboj Drska s Kweukem. Zatímco v tomto případě se penalta kopat mohla, zmíněný souboj na čáře být odpískán musel. Leč, nestalo se.

Sparťané se do jakéhosi tlaku dostali až v samotném závěru. Souviselo to i s úbytkem sil domácích fotbalistů. Kweuke mohl vyrovnat, ale jinak moc vidět nebyl, stejně jako Pekhart. Jim samotným bych to ale nevyčítal. Jsou to hroťáci, závislí na tom, jaké pozice jim vytvoří spoluhráči. To při způsobu hry Sparty příliš nefungovalo. Občas probleskla kvalita – viz přihrávky Matějovského na vyrovnávací gól, nebo do šance Kadlecovi, ale takových momentů bylo pohříchu málo. Vacek byl tentokráte hodně utopený v poli, Zápotočný se na kraji spíše trápil, Pamič útoku také moc nepomohl. Na to, že Sparta hrála stále ještě o titul a navíc i o druhý flek, bylo její vystoupení příliš vlažné, s velkým počtem chyb a nedostatkem opravdové touhy po výhře.

Pro nezaujaté diváky to byl rozhodně zajímavý zápas, pořád se něco dělo, výsledek mohl být nakonec i remízový. Kdyby většina utkání v české lize měla podobné tempo a kvalitu, byli bychom asi s domácím fotbalem daleko spokojenější.

Autor: Jaromír Bosák