Praha - Šíleně mě to bavilo, bylo to zajímavější než válka, vzpomíná na novinařinu v době vstupu Česka do Evropské unie Karel Barták. Jako zpravodaj ČTK prožil v Bruselu 11 let mezi roky 1995 až 2006. Během té doby se v unijní metropoli vypracoval z nově příchozího novináře ze střední Evropy, který se svými kolegy pro tehdejší prostředí znamenal "méně než vzduch", v novinářskou legendu s kontakty, zdroji a informacemi přesahujícími české horizonty, jak svého času napsal jeho bruselský kolega, někdejší zpravodaj Českého rozhlasu a současný programový ředitel České televize Milan Fridrich.
"Definitivně se lámal chleba na summitu v Kodani (v prosinci 2002), kde jsme vyjednávali poslední podmínky," vzpomíná Barták na chvíle, kdy za zavřenými dveřmi dánský premiér Anders Fogh Rasmussen jako předseda Rady EU a Romano Prodi jako předseda Evropské komise (EK) postupně jednali o balíku peněz s předsedy vlád deseti přistupujících zemí, než nakonec zbyli už jen Češi a Poláci. Tehdejší český premiér Vladimír Špidla se podle Bartáka "zasekl" v odhodlání vrátit se do vlasti s co nejlepším výsledkem. A o ten se za zavřenými dveřmi licitovalo.
"Samozřejmě z toho nebyly vůbec žádné výstupy. Měl jsem tam domluveného dánského diplomata, finského diplomata plus samozřejmě českého vyjednávače Pavla Teličku a lidi kolem něj. Od nich mi chodily esemesky a já jsem na jejich základě psal zpravodajství. A okolo mne stál hrozen českých novinářů a ti všichni opisovali, co píšu. Samozřejmě jsem nebyl ochoten se s nimi o informace dělit, to ani nešlo, ale nevadilo mi, když si čtou, co píšu, koneckonců všichni byli odběratelé ČTK. Byl jsem zřejmě jediný, kdo měl 'jazyky' v jednací místnosti. A ti mi posílali esemesky, které jsem vyhodnocoval a dával do fleší, do zpráv a hrnul to do Prahy. A do toho znělo, že 'Češi ještě jednají, Poláci už to vzdali, Slováci už to vzdali, Maďaři jsou spokojení..'," líčí.
Ještě půl roku před odjezdem do Bruselu byl Barták v Čečensku a předtím v Abcházii, a tak mu kolegové předpovídali, že zažije v Bruselu strašnou nudu. "Ale zvláště poslední fáze vyjednávání byla ještě víc vzrušující než nějaká válka," tvrdí. "Bylo to mimořádně intenzivní a mne to šíleně bavilo," vzpomíná Barták.
Své kouzlo podle něj měla několik let před vstupem také nevyhlášená soutěž deseti uchazečů, kdo se probije do EU jako první. Hlavně Poláci tehdy "dělali psí kusy", a tak si s kolegou z polské agentury PAP musel Barták dokumenty, ke kterým se dostali, vyměňovat raději na záchodech, aby je ostatní neviděli. Jeden z půvabů předdigitální doby…
Do Bruselu přijel v době, kdy ČR ani neměla podanou přihlášku do EU. Dlouhý příběh sbližování pro něj začínal učením se problematiky EU, které se Česko a náš právní řád musely přizpůsobit. "Musel jsem to nastudovat, abych věděl, co ta EU od nás chce, a musel jsem si zjistit aspoň trochu, kde a v čem spočívá rozdíl mezi naší legislativou a evropským „acquis“. Musel jsem se naučit věci vysvětlovat a zjednodušovat tak, aby byly srozumitelné, ale zároveň postihovaly složitost problematiky," říká. "Znamenalo to hodně učení a i hodně dohadování s Prahou, jaká je míra únosnosti. Pro mne to bylo zajímavé se pouštět i do delších analýz, ale nikdo to moc netiskl," připouští.
"Ani na Západě rozšíření dlouho nikoho moc nezajímalo, a tím pádem ani my jsme nikoho moc nezajímali," vzpomíná na doby, kdy tiskové středisko Evropské komise představoval sál s kapacitou možná 300 novinářů, kde v první řadě seděla "honorace" z vážených západních listů, všichni v kravatách a oblecích.
"Člověk musel přijít včas, aby si sednul. My z 'peco' (francouzská zkratka pro země střední a východní Evropy), jsme sedávali vpravo nahoře. Pořád jsme se hlásili, ale obvykle nás úplně ignorovali," říká. Ale když tiskovka skončila, mluvčí byli připraveni, že minimálně hodinu budou v baru odpovídat na další otázky, naprosto mimo záznam. "Tam jsme se dozvídali nejvíc. Hodně rychle jsme se naučili najít si lidi, kteří budou ochotní mluvit, vytvořit si vazby na mluvčí, popřípadě na úředníky, kteří měli v EK na starosti naše země. To bylo naprosto klíčové. Trvalo to někdy půl roku, někdy i rok a půl," říká.
Zatímco tehdejší hlavní mluvčí EK Nikolaus van der Pas, který vedl všechny tiskové konference ve francouzštině, byl ochoten kdykoliv nováčky zasvěcovat, pro jeho zástupce novináři s kandidátských zemí "v podstatě neexistovali, byli jsme vzduch". Poměry se ale měnily: z postu mluvčího komisaře Hanse van den Broeka, který měl rozšíření v gesci, odešel "protivný Nico Wegter, starý mrzout, co nikdy nic neřekl, protože to buď nevěděl, anebo nechtěl", nahradila ho Lousewies van der Laanová, která podle Bartáka byla ochotná s novináři zajít "i do hospody".
Jak postupně agenda narůstala, Barták se domluvil s kolegy z Polska, Maďarska, Slovenska - a také kolegyněmi z Pobaltí a Slovinska - na zřízení opravdové "pecoffice". Středoevropskou kancelář představoval byt po domovníkovi na ulici Belliard, kousek od všech institucí, který posloužil jako místo dělby práce, výměny informací i vlastní tvorby.
"Když šel Maďar na tiskovku, položil i otázky ode mne. A tak jsme byli schopni pokrýt všechny akce, i když se překrývaly," vysvětluje. "Říkali jsme si úplně všechno, takže jsem věděl vše o polských, maďarských a také slovenských pozicích a oni zase ode mne o českých. To byly věci, které bych českému kolegovi neřekl, ale Maďarovi nebo Polákovi jsem je řekl klidně, protože oni mi na českém trhu nekonkurovali. A díky tomu jsem získával přidanou hodnotu, protože ostatní čeští novináři takové možnosti neměli, nejen ve vztahu k ostatním novinářům, ale i ve vztahu k úředníkům EK, se kterými - protože jsem tam byl dlouho - jsme se znali a oni mi prostě věřili. Věřili, že nikdy neporuším pravidla, na kterých se domluvíme," zdůrazňuje.
Pravidla to byla ošemetná, záleželo na nuancích. Třeba první vyjednávač EK Michael Leigh říkal, že když uvede, co si myslí o stavu českého bankovnictví, tak ho v textu poznají, protože v Bruselu jsou maximálně tři lidi, kteří se v tom vyznají. A tak mluvil chvilku jako "commission source" (zdroj z komise), pak jako "commission official" (úředník z komise), teď jako "EU official" (úředník EU), jako "EU source" (zdroj z EU) a nakonec jako "Brussels source" (zdroj z Bruselu), podle míry "citlivosti" dané informace.
Nejvypjatější chvíle přicházely s hodnotícími zprávami EK na adresu kandidátských zemí. Na tu první si Barták ještě vystál velkou frontu, než dostal "šílený fascikl". Umínil si, že nic takového se mu už nikdy nesmí stát - a v dalších letech si zprávy zajistil s minimálně 48hodinovým předstihem a občas i dříve než česká mise při EU.
"To byly ty situace, že přijdeš k úředníkovi, který to má na starosti. A on říká, že zpráva není venku. A najednou říká: 'Úředník Evropské komise se dívá z okna a novinář si najednou všimne, že tamhle u dveří leží taková hromádka dokumentů a sebere si jeden, aniž to ten úředník ví.'," vzpomíná.
"To je přidaná hodnota toho, že jsi tam, na místě. Dneska je to jinak, můžeš snáz pracovat tady v Praze, skoro všechno je on-line. Technologie naši práci usnadnily. Ale zásadní přidaná hodnota zpravodaje spočívá o to víc v tom, že máš kontakty a že je dokážeš využívat. Musíš mít naprostou důvěru k lidem, kteří ti informace poskytují, a oni ti musí naprosto důvěřovat, že to nespleteš a nepřekroutíš," zdůrazňuje Karel Barták, který po odchodu z ČTK v roce 2006 nastoupil do Evropské komise na generální ředitelství pro vzdělání a kulturu.
V ČTK pracoval Barták 28 let, byl také stálým zpravodajem z Paříže a Moskvy. O zákulisí přístupových jednání do EU napsal v roce 2003 společně s hlavním českým vyjednavačem Pavlem Teličkou knihu s názvem Kterak jsme vstupovali. V současnosti komentuje Barták unijní dění pro web Info.cz.
