Praha - Horolezce Radka Jaroše a Zdeňka Hrubého udivilo, že při záchraně polských a poté i španělských kolegů na své loňské himálajské expedici zůstali úplně sami. Na osmitisícovce Dhaulágiri se přitom všude kolem pohybovalo plno dalších výprav, ale nikdo jiný se k jejich pomoci vyčerpaným mužům nepřidal. Jaroš a Hrubý dnes za svůj čin v Praze převzali hlavní cenu Českého klubu fair play za rok 2008.

Hrubý a Jaroš byli účastníky dvoučlenné expedice na Dhaulagiri, 8.167 m vysoký himálajský vrchol. Úspěšně vystoupili 1. května 2008 na vrchol, bez použití výškových nosičů a bez použití umělého kyslíku. Během výstupu v kritických podmínkách zachránili životy několika horolezcům z dalších expedic. Riskovali přitom své zdraví a životy, nemluvě o tom, že tím výrazně oslabili své šance na úspěšné dosažení vrcholu Dhaulagiri. Jejich mimořádnou obětavost je potřeba ocenit také proto, že kontrastuje s atmosférou nezájmu a neochoty či neschopnosti pomoci, která se v himálajském horolezectví rozmáhá mj. proto, že v současnosti se mohou pokusit vystoupit na osmitisícovku, díky technickému zabezpečení a vybavení, i lidé, kteří s tradičními zásadami výškového horolezectví nemají nic společného a mnohdy jsou zaměřeni pouze na vlastní úspěch, popř. na vlastní přežití. Chování účastníků jiných expedic, které je níže popsáno, je toho důkazem. "Samozřejmě tam jde o vrchol, o slávu a o peníze, ale stejně mě to překvapilo," řekl Jaroš novinářům. "Fakt tam bylo těch lidí tolik, a nikdo jiný jim nepomohl. Na Poláky akorát koukali ze stanů a u těch Španělů nám jen řekli, ať na ně dáme pozor." Přiznal, že i on měl v extrémním himálajském počasí v nadmořské výšce 6800 metrů strach. Přesto ani na chvilku nezaváhal. "Když jsem toho Poláka viděl, jak se motá venku mezi stany jenom ve spodkách, tak mi bylo okamžitě jasné, že potřebuje pomoc. A hned jsem taky začal balit, protože pomoct mu znamenalo, že se jde dolů," konstatoval. Sám se prý k záchraně života nachomýtl už pětkrát, jednou se naopak do podobných nesnází dostal sám. "To ale nebylo v horách, ale na divoké vodě," zavzpomínal. Nyní ho čeká další expedice na Manaslu. "Nakonec jedu sám, tak jen přemýšlím, kdo tam bude zachraňovat mě," pousmál se Jaroš. I Hrubý je rád, že se v horách do takové situaci nedostali. "Naštěstí se nám to ještě nestalo," oddechl si. Uvědomuje si, že by pomoc nemusela přijit. "Doba se objektivně mění, protože kdysi Himálaje byly záležitostí hrstky lidí. Buď se tam vůbec nepotkali, nebo jich bylo pár, takže se chovali jinak. Teď je tam lidí mnohem více a vzájemně se neznají. Když v sobě nemají to základní vědomí, co mají udělat, když je nějaký průšvih, tak se prostě často stává, že na to kašlou a nechtějí ohrozit své zdraví a své životy pro někoho, kdo udělal blbost vlastní vinou, jak to většinou bývá," prohlásil Hrubý. Nenechat někoho jiného na pospas velehor zároveň znamená sám hodně riskovat. "Většinou to není jen o vůli pomoct, když tam zůstane někdo ve velké výšce, vyčerpaný, ve špatném počasí, třeba v lavinovém nebezpečí. Riskuje i svůj vlastní život. Musím říct, že čím dál méně lidí je ochotno to podstoupit," připojil Hrubý. Podle něj začíná vládnout tendence, že každá expedice se má starat sama o sebe. "Když si lidi zaplatí za velké peníze komerční expedici, mají šanci si splnit životní sen. Pokud potkají někoho v kritickém stavu, tak nemají morálku to zahodit všechno za hlavu a snažit se ho stáhnout dolů. Většinou ta záchranná akce znamená, že sám na vrchol nevystoupí. Když jde dolů vyčerpaný a jde do 'záchranky', tak riskuje nesrovnatelně více," řekl. Jaroš s Hrubým zvládli pomoci hned dvakrát, zdolali vrchol a ve zdraví se vrátili. Uvědomovali si, že v kritické situaci jsou nejen horolezci, kterým v potížích pomohli, ale i oni sami. "Pro nás to bylo kritické v tom prvním případě proto, že jsme se teprve chystali k výstupu na vrchol a člověk má maximálně šetřit síly, nevystavovat se lavinám nebo omrznutí. Soustředit se prostě na ten vršek a ta 'záchranka' to komplikovala. Nebylo jasné, jestli se nám to nevymstí," navázal Hrubý. Když pomohli Polákům, vystoupali na vrchol a potkali v nesnázích Španěly, opět je nenechali svému osudu, jak se zachovaly další expedice. "Byli jsme samozřejmě vyčerpaní, počasí se stále zhoršovalo a pud sebezáchovy velel co nejrychleji sestoupit. My jsme tam museli zůstat a tím šli do většího vyčerpání a riskovali, že v tom počasí se ani nepodaří sestoupit," doplnil Hrubý. Oba mají od zachráněných Španělů pozvánku do Pyrenejí a doufají, že až bude čas, tak ji využijí. Hrubý s Jarošem by byli rádi, aby i cena Českého klubu fair play pomohla k tomu, aby jejich jednání oslovilo mladé lezce. "Horolezectví vždycky bylo v očích laické veřejnosti vzorem statečnosti a fair play. Doufám, že to tak ještě pořád je a zase to to ocenění trošku připomene v dnešní šílené době, která hrozně běží a lidi sázejí hlavně na výsledky. V lezení byly vždycky ještě další věci. Zásady, které byly vědomé a podvědomé, že je třeba pomoct kamarádovi, když jste toho schopní. Že to, co se psalo v těch klasických starých knížkách od legend, tak to pořád platí," dodal Hrubý. Zdeněk Hrubý hovoří o záchrankách a zodpovědnosti při výškovém horolezectví: převzato z YouTube Popis událostí: Během výstupu vystoupili Z. Hrubý a R. Jaroš do výškového tábora č. 2, ve výšce 6.600 m na severovýchodním pilíři Dhaulagiri. Nastalo zhoršení počasí. Zároveň ve vedlejším stanu probíhalo drama, když legendární polský horolezec Artur Hajzer začal trpět akutní fází výškové nemoci. Jeho stav se rychle zhoršoval, nebyl schopen pohybu, řeči, ztrácel vědomí. Oba čeští horolezci začali se záchrannou akcí. V táboře v té době bylo cca 20 dalších horolezců z různých zemí. Bohužel, v panující vichřici na pilíři nebyla vůle pomoci, nikdo z nich nechtěl riskovat vlastní ohrožení (mj. se jednalo o silně lavinézní terén a podmínky, za podobných okolností v tomto místě zahynuli dva horolezci před rokem) a rovněž nebyla vůle ohrozit vlastní kondici při nastávajícím pokusu o vrchol. Ke dvěma českým horolezcům a lékaři polské expedice se v počáteční fázi záchrany připojili pouze jedna polská horolezkyně a jeden španělský horolezec. Podařilo se spustit A. Hajzera o několik set metrů po pilíři. Pak naštěstí vlivem nižší nadmořské výšky a podaných léků se začal jeho stav lepšit, byl schopen dalšího sestupu. Současně se však dostal do kritického stavu lékař Robert Szymczak (dýchání, omrzliny, vyčerpání). V této situaci se horolezci rozhodli, že R. Jaroš dokončí evakuaci a záchranu A. Hajzera do 1. výškového tábora. Z. Hrubý prostoupil s vyčerpaným R. Szymczakem zpět pilířem do 2. výškového tábora, kde byl polský horolezec ošetřen a resuscitován. Oba čeští horolezci byli po několika dnech schopni pokračovat ve výstupu a úspěšně dosáhli vrcholu. Po sestupu strávili velmi vyčerpáni noc v nejvyšším, 3. výškovém táboře. Noc byla velmi obtížná, po předchozím vrcholovém dnu se zhoršilo počasí a bylo nutné udržovat stan, aby odolal náporům vichřice a nového sněhu. Ráno začali Z. Hrubý a R. Jaroš sestupovat s cílem dostat se co nejrychleji do nižších poloh a do bezpečí. 100 metrů pod táborem narazili na dva zcela vyčerpané španělské horolezce, Rafaela Guillena a Jesuse Moralese. Ačkoliv na místě byla opět silná skupina jiných horolezců, několika národností, opět nikdo nepomohl. Všichni zvolili rychlý sestup v obavách o záchranu svých vlastních životů v panujících podmínkách na ledovém pilíři. Opět pouze Z. Hrubý a R. Jaroš sami spouštěli oba horolezce, přes značné vyčerpání z předchozího výstupu, částečné omrzliny a nutnost co nejrychlejšího sestupu vzhledem k nebezpečí hrozícího z počasí panujícího na hoře. Po dlouhém boji se podařilo zachránit J. Moralese. R. Guillen se, bohužel, neudržel ve vichřici na hraně pilíře, zřítil se dva tisíce metrů severní stěnou a zahynul. Stalo se téměř na dosah záchraně, cca 100 metrů nad táborem, kde už by byli horolezci v bezpečí. Jeden lidský život se však podařilo zachránit.

Sport horolezectví fair play

Reklama